Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po téměř dvaceti letech se těžce navazuje. Je nemožné po takové době vstoupit do stejné řeky. Svět se pohnul příliš mnoho. I tak se o to FAITH NO MORE pokusili. Nejen prostřednictvím několika tour, ale nyní i prostřednictvím desky. Hoďme stranou to, že se Mike Patton sám nesčetněkrát zaklínal, že si něco takového nedokáže představit. Nikdy neříkej nikdy. To tu platí dvojnásob.
Kapela mého mládí. Hudebního hledání. Cítím tu upřímnou snahu zůstat ve stejném kolejišti, v němž kapela před osmnácti lety skončila. Kdo tedy čekal silný vliv různých extrémů, které Patton za tu doby vychrlil, bude zklamán. Nejintenzivněji lze najít vliv třeba takových TOMAHAWK, ale jinak vše navazuje na poklidnější tvorbu, kterou navodilo „Album of the Year“.
Rukopis kapely je rozpoznatelný na všech deseti kusech. Tu a tam jsou znát zkušenosti, které Patton nasál za ta léta. Ať už je to dramatický rozjezd v „Cone of Shame“ připomínající FANTÔMASácký „The Director´s Cut“ nebo práci se samply, vokály, jistou výpravností a náladou.
FAITH NO MORE za to dobu vyzráli, stali se kultem. Mnozí je i zpětně docenili. Nemusí nic dokazovat a já je obdivuji, že se do tak nejistého podniku pustili. „Sol Invictus“ asi pro nikoho nebude nejoblíbenější album z jejich diskografie. Co je však důležitější, není v tom křeč. Není tu snaha znít za každou cenu jako kapela z devadesátek. Není to průšvih. Navázali se ctí.
Celkem by mě zajímal nějaký dokument s odstupem o tom, jak to vlastně celé bylo. Dle některých zdrojů kapela tvořila delší čas bez účasti Pattona, kterému se tvořit další album FAITH NO MORE nechtělo. Celý proces zabral něco kolem dvou let.
Sol Invictus (2015) Album Of The Year (1997) King For A Day ... Fool For A Lifetime (1995) Angel Dust (1992) Live At The Brixton Academy (Live) (1990) The Real Thing (1989) Introduce Yourself (1987) We Care A Lot (1985)
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.